Slider


Jak jsem již avizovala v předchozím článku, spouštím projekt s názvem Dvě deka (o jaký projekt se jedná se dozvíte v odkazu). Rozeslala jsem svým statečným první sadu otázek, která se povrchově dotýká toho, jak se vnímají a jejich dětství. Nebudu zveřejňovat všechny, článek rozsahem povídky by se špatně četl. Nicméně v dalších článcích se zase objeví jiní a jejich příběhy se budou prolínat. O celé příběhy těchto statečných a kouzelných bytostí ale nepřijdete, to nás však čeká až na konci této delší série, tak nebudu předbíhat.

Snažila jsem se vybranými zachytit rozmanitou škálu lidí, které PPP postihuje, ne vždy to na nich poznáte.

Otázky jsou velmi osobní, u každé osoby je uveřejněno křestní jméno, věk, výška a váha. 

 Petra, 21 let, 169 cm, 51 kg

  • Jak by ses popsal/a? (psychická i fyzická stránka)
Jak bych se popsala? Jsem asi na první pohled dost sebevědomá, co je uvnitř lidi nevidí. Vypadám o hodně mladší než jsem, což je někdy výhoda, tedy pokud si nekupuji víno, kdy musím ukazovat občanku. Po stránce fyzické? Jsem docela vysoká, ale cítím se pořád trochu jako prcek, mám na sobě ráda velké oči, lidi si jich často všímají a chválí mi je, akorát se z nich dá někdy vyčíst víc než bych ráda.

  • Jakým způsobem komunikuješ s ostatními lidmi?
Jak komunikuji s ostatními? Řekla bych hodně dobře. Moje sebevědomí je asi trochu rozpolcené - po stránce vzhledové si věřím minimálně, po té komunikační možná až moc. Ráda mluvím před kvantem lidí, jsem ta co baví společnost, jsem ráda středem pozornosti. 

  • Jak si myslíš, že by Tě popsalo okolí? (psychická i fyzická stránka)
Jak by mě popsalo okolí? To nevím, lidé mi občas říkají, že vypadám jako ten, co všechno hravě zvládne.... kdyby tak jen věděli :) 

  • Omezuješ se nějak v jídle nebo naopak? 
Jestli se omezuji v jídle? Asi ano, tedy spíš určitě. Přesně tak jak by měl každý člověk - necpat se na noc, nejíst jen prasárničky a starat se "co tam pošle". Možná jím i méně než ostatní, mám docela rychle plný žaludek. Ale hlady se rozhodně netrápím, jako jsem to dělala dříve.

  • Pokud jsi vegetarián (vegan), jaký je pravý důvod?
Jsem vegetarián. Od školy jsem brečela u masa, schovávala ho pod kaši a doma tajně sypala do koše sekanou, když se mamka nedívala. Nesnáším maso a ten pocit, že jim něco co dýchalo a myslelo. Veganství jsem zkoušela též, ale anorexie mi dost pokazila trávení, takže mi kopce zeleniny nedělaly dobře a navíc je to podle mě další úchylka. Představa že jsem na dovče v Alpách a neochutnám místní sýr, protože jsem vegan... ujetý! 

  • Omezovali Ti rodiče v dětství příjem nějakého druhu jídla (sladké, věci, které sami nejedli apod.)?
Jestli mě rodiče omezovali? Ne nikdy. Byla jsem vyzáblá a ládovala čokoládu jednu za druhou, doma se vždycky jedlo zdravě, ale to, co jsem baštila mezi tím, co mi dali doma.... v tom byla dost volnost. 

  • Byl/a jsi milované dítě ze strany rodiny?
Rodiče jsou rozvedení, takže nějaký problém tam byl.... ale oba se ke mně vždycky chovali hezky. S tátou nemám moc dobrý vztah. Je mi hrozně vzdálený, není člověk co dává znát emoce, ani jich asi moc nemá, já jsem úplný opak, takže tady je ta chyba.

  • Měl na Tebe někdo přehnané nároky?
Přehnané nároky rodiny nebyly vysloveny, nikdy. Ale visely ve vzduchu. Jedináček, chytré dítě.... měla jsem jen pocit, že se ode mě hodně čeká a sama od sebe doteď hodně čekám... takže je to spíš mnou :D

  • Měl/a jsi kamarády?
Co se týče kamarádů, měla jsem vždy dost neideální pocit, ačkoliv jsem komunikativní a v kolektivu se prosadím. Vždycky jsem chtěla být ta holka, kterou chce každý kluk, všechny holky chtějí mít vlasy a oblečení jako ona a je prostě skvělá... přesně to jsem nikdy nebyla a dříve mě to i trápilo...


Monika, 19 let, 165 cm, 106 kg

  • Jak by ses popsal/a? (psychická i fyzická stránka)
Po fyzické stránce se můžu popsat jako holka při těle. Někdo by použil obézní, ale tohle slovo nesnáším. Je to škatulka, ve které lidi vidí jen obrovské masy sádla a ty, kteří pořádně nedokážou, ani vstát v postele a to rozhodně nejsem. Po psychické stránce jsem introvert. Myslím si, že moje váha a to, jak mě lidi posuzovali a hlavně odsuzovali, tomu nejvíc napomohlo, ale když jde o virtuální svět, kde mě ostatní nevidí, právě v tu chvíli, tak jsem vtipná a upovídaná. Upovídaná i mimo to, ale jen tehdy, když jsem hrozně nervózní, tak nedokážu přestat mluvit. Přestanu mluvit a mám pocit, že pak oni začnou a budou mě urážet.
  • Jakým způsobem komunikuješ s ostatními?
Jsem ten typ člověka, který se dostane do společnosti vlastně kohokoliv, a sedím stranou a spíš poslouchám. Čekám na příležitost nebo téma, kdy bych se mohla chytit. Pak si stejně v hlavě tvořím rozhovory a zapojím se, až moc pozdě a cítím na sobě ty pohledy jakože “o tom se ale už nebavíme, víš to?“ Snažím se být komunikativní s reálným světem, ať už doma nebo se spolužáky, ale nikdy jsem to nezvládala, tak dobře, jak bych chtěla. Buď jsem začala patologicky lhát, abych u nich stoupla v ceně nebo radši odešla.
  • Jak si myslíš, že by Tě popsalo okolí? (psychická a i fyzická stránka)
Po psychické stránce mi lidé říkají, že jsem milá a fajn holka. Dokonce dobrá „umělkyně“, protože mě umění vždycky bavilo a kreslila jsem, skládala básně a psala (píšu knihu, kterou chci vydat) a celkově dost pozitivních věcí na moje vnitřní já, ale pak přijde ta fyzická část, kdy mě za zády pomlouvají, protože jsem tlustá. Většinou to začíná tou milostí a pak „jsi odporná“. Je to paradox a přemýšlím, jestli není lepší, aby si vybrali, než aby mi tak ubližovali lhaním do očí. 
  • Omezuješ se nějak v jídle nebo naopak?
Ještě v době na základní škole mi celkově bylo jedno, co jsem jedla nebo ne. Postupem času jsem ale začala sledovat ostatní, jejich stravování a návyky a až ke konci základní školy, kdy mi diagnostikovali diabetes, problémy se štítnou žlázou a ještě další věci, co jsou trochu víc soukromé a nechci to probírat, tak jsem se musela omezit. Ve všem. Musela jsem to udělat, ale na střední škole, kdy na mě byl vystavován obrovský psychický tlak, na který jsem nebyla zvyklá, tak jsem tajně začala jíst. Šlo o sladké, fast foody a dávala si doma víc porcí, než je zdrávo. Ale nikdo mě nezastavil. Člověk to potřebuje, když to nedokáže on sám. 
  • Omezovali Ti rodiče v dětství příjem, nějakého druhu jídla (sladké, věci, které sami nejedli apod.)
Vyrůstala jsem u prarodičů a to už tak nějak napovídá tím, že oni mě chtěli jako ostatní prarodiče rozmazlovat a kupovali mi sladkosti a další věci. Vždycky mi něco podstrkovali a dřív jsem si neuvědomila, že je to pro moje tělo špatné a nezdravé. 
  • Byla jsi milované dítě ze strany rodiny?
Nebyla. Spíš nenáviděná a nechtěná. Matka nebyla schopná jako feťačka se o mě postarat a otec, hned jak zjistil, že je těhotná, tak jí opustil. Byla jsem jedna z těch narozených po jedné zpackané noci. Nikdy jsem od nikoho z rodiny nezažila ten pocit lásky, ať tvrdili pravý opak nebo ne.
  • Měl na Tebe někdo přehnané nároky?
Je vtipné a zároveň smutné, že mě spíš podceňovali a řekli mi, že tohle nedělej, na tohle nemáš a tohle je špatně. Netlačili mě do ničeho velkého, protože si mysleli, že jsem moc hloupá na to to zvládnout to. Když šlo o přijímačky na střední školu, tak ze mě chtěli mít kuchařku, číšnici nebo cukrářku na nejhorší škole v okolí, ale já si vybojovala maturitní obor a tenkrát neměli moc daleko k infarktu. Pak když jsem skoro každý rok byla po nemocnicích a hodně chyběla, čekaly mě rozhodující zkoušky a jediné, co jsem slyšela, byly negativa a stejně jsem to zvládla. Nic se ale nezměnilo.


  • Měla jsi kamarády?
Na základní škole od šesté třídy jsem měla opravdu kamaráda. Mohla jsem mu říkat kamarád. Do teď jsme si blízcí, bydleme pár minut cesty hromadnou dopravou. Ale každý máme ten svůj život na konci střední školy a čeká nás vysoká a odpojíme se od sebe, i když oba chceme na stejnou vysokou do stejného města. Ale až cca tři roky zpátky jsem si našla dvě úžasné a inspirující osoby na netu. Což se může zdát hloupé, ale jsou moje podpora. Obě bydlí daleko, ale s jednou se vídám docela pravidelně, jenže mě mrzí, že tu druhou trochu odstrkuju, protože já jako člověk bez kamarádů bych si neměla totiž moc vybírat. Ale myslím si, že i když pro mě je rok 2016 tím nejmizernějším za poslední roky, tak si už měsíc a půl píšu s jednou skvělou holčinou a je šílené, jak máme pocit, že se známe věky, protože ona taky neměla lehký život, ale zároveň v sobě má ten optimismus, který mi chybí.


Tereza, 18 let, 180 cm, 65 kg

  • Jak by ses popsal/a? (psychická i fyzická stránka)
To je těžké říct, ačkoli jsem už nejspíš přes PPP přešla, v člověku to pořád zůstává a určitým způsobem ho to ovlivňuje. Doteď mám problém s přehnanou úzkostlivostí a špatně zvládám různé změny. Taky jsem dost velký perfekcionalista. Co se týče druhých, snažím se tu pro každého vždycky být a i když je to naivní, věřím tomu, že jednou se mi povede udělat (minimálně něčí) svět aspoň z části lepším. Po fyzické stránce jsem dost vysoká, bruneta, mám zelenohnědé oči. Co se týče postavy, nevím, jestli jsem ta správná osoba, která by tohle mohla popisovat :-D

  • Jakým způsobem komunikuješ s ostatními lidmi?
Komunikace s lidmi mi dlouho dělala velký problém, mluvila jsem jen s těmi, které dobře znám. Ale raději jsem vždycky všechno psala. Vadilo mi jet i v MHD, kde jsem byla sama, přišlo mi, že lidé na mě koukají, smějí se mi apod. Určitá forma sociální fobie. Občasné řešení jsem viděla v alkoholu, díky němuž člověk ztratí zábrany, což ale nebyla úplně nejlepší volba. Teď jsem v tomhle o dost dál, i když jsem před lidmi hodně nervózní, dokážu to ovládat líp. Problém mi dělá telefonování a mluvení v cizím jazyce.

  • Jak si myslíš, že by Tě popsalo okolí? (psychická i fyzická stránka)
Okolí mě vidí různě - jsou lidé,co mě nemají rádi, protože jim přijdu chladná, odměřená a arogantní (zřejmě ve spojitosti s tím, že jsem dlouho měla problém komunikovat s cizími lidmi). Když mě lidi poznají, většinou mě mají raději, než bych čekala a než by bylo nutné a vznikají z toho pak nepříjemnosti. Po fyzické stránce mi lidé říkají, že jsem hubená, to je klasika - ačkoli většina z nich o PPP nemá tušení.

  • Omezuješ se nějak v jídle nebo naopak?
Snažím se pořád najít nějakou rovnováhu a střed, abych nespadla ani na jednu nebo na druhou stranu, ale občas je to těžké. Snažím se jím střídmě sladké, nepiju vůbec coca colu a limonády (ale to proto, že mi to fakt nechutná). Také skoro nesolím. Žádná striktní omezení ale nedodržuju.

  • Pokud jsi vegetarián (vegan), jaký je pravý důvod?
Vegetarián ani vegan nejsem, měla jsem takové impulsy k vegetariánství v dětství, a i když maso příliš nemusím, občas si ho s chutí dám.

  • Omezovali Ti rodiče v dětství příjem nějakého druhu jídla (sladké, věci, které sami nejedli apod.)?
Výrazně omezené stravování jsem neměla nikdy, spíš takové to klasické - čokoláda až po obědě apod. Když se nad tím ale zpětně zamyslím, méně omáček a podobných věcí by asi neuškodilo.

  • Byl/a jsi milované dítě ze strany rodiny?
Byla a pořád jsem, ale občas se u nás objevily ošklivé hádky, které jsem jako malá moc nechápala a doteď je ve mně takový ten pocit, že "nesmím nikomu přidělávat zbytečně starosti".

  • Měl na Tebe někdo přehnané nároky?
Ano, já. Měla jsem poměrně liberální výchovu (což je podle mě správná cesta), ale veškerou cílevědomost apod. jsem v sobě vypěstovala sama.Víc než rodina mě asi ovlivnila škola.

  • Měl/a jsi kamarády?
Kamarádů jsem měla vždycky spíš míň, než víc a nikdy jsem nebyla taková ta oblíbenkyně co je pořád středem pozornosti. Možná i to byl jeden z impulsů k tomu, co se dělo později.


Kačka, 18 let, 170 cm, 71 kg

  • Jak by ses popsal/a? (psychická i fyzická stránka)
Psychická: totálně náladový člověk. Někdy jsem tak moc šťastná, ukecaná, extrovertní, ale z toho jsem najednou smutná, uzavřená, naštvaná a na nic nemám náladu. Fyzická: celkem průměrná holka, žádná krasavice, ale někdy jsem o sobě schopná říct, že mi to sluší. Nejsem úplně velryba, ale když se vidím vedle hubených holek (na fotkách, na videu, na tréninku - tanec), je mi z toho smutno.


  • Jakým způsobem komunikuješ s ostatními lidmi?
Zaprvé nesnáším telefonování. Osobní kontakt mi nedělá zas takový problém. Když mám ale jít něco zařizovat za cizím člověkem, něco o čem moc nevím nebo v čem se nevyznám, jsem z toho nervózní a radši bych byla, kdyby šel někdo se mnou a nadhazoval myšlenky nebo dokončoval ty moje.


  • Jak si myslíš, že by Tě popsalo okolí? (psychická i fyzická stránka)
Hodně náladová ale většinou pozitivní. Po fyzické stránce normální až hubená.
  • Omezuješ se nějak v jídle nebo naopak?
Mám 2 omezení. Jsem vegetarián a mám bezlepkovou dietu. Jinak se nijak neomezuju. Chtěla bych vydržet nejíst sladkosti a tučné věci, ale nemám na to vůli.


  • Pokud jsi vegetarián (vegan), jaký je pravý důvod?
Popravdě ano, tak trochu je to fakt, že bude míň věcí, které můžu jíst. Druhý důvod je, že jsem maso nikdy nejedla ve velkém množství, takže zase taková změna to nebyla. A za třetí, vadí mi prostě zabíjení zvířat. Oni tím trpí, lidi se k nim chovají hnusně a potom to většina lidí normálně s pochutnáním sní.


  • Omezovali Ti rodiče v dětství příjem nějakého druhu jídla (sladké, věci, které sami nejedli apod.)?
Ne. Jedla jsem normálně všechno. Pravda ale je, že jsme nikdy nejedli věci jako je tučné maso nebo příliš moc smaženého jídla.


  • Byl/a jsi milované dítě ze strany rodiny?
Ano. I potom, co se mi narodil brácha (byly mi 3 roky).


  • Měl na Tebe někdo přehnané nároky?
Ne.


  • Měl/a jsi kamarády?
Jo, skoro v každé skupině lidí, kde jsem se objevila (kroužky, sport, tábor), jsem si našla kamarády.

V případě, že jste článek dočetli celý, děkuji Vám za Váš čas a pokud máte jakékoli otázky ať už přímo na slečny, které odpovídaly nebo na mě, napište do komentářů či na nějaký z kontaktů, které najdete v horní liště. 


Všichni zde vystupují anonymně, děkuji, že jejich přání budete tolerovat a dotazy jim předáte skrze mou osobu.

Na první pohled

1/09/2017


Jak jsem již avizovala v předchozím článku, spouštím projekt s názvem Dvě deka (o jaký projekt se jedná se dozvíte v odkazu). Rozeslala jsem svým statečným první sadu otázek, která se povrchově dotýká toho, jak se vnímají a jejich dětství. Nebudu zveřejňovat všechny, článek rozsahem povídky by se špatně četl. Nicméně v dalších článcích se zase objeví jiní a jejich příběhy se budou prolínat. O celé příběhy těchto statečných a kouzelných bytostí ale nepřijdete, to nás však čeká až na konci této delší série, tak nebudu předbíhat.

Snažila jsem se vybranými zachytit rozmanitou škálu lidí, které PPP postihuje, ne vždy to na nich poznáte.

Otázky jsou velmi osobní, u každé osoby je uveřejněno křestní jméno, věk, výška a váha. 

 Petra, 21 let, 169 cm, 51 kg

  • Jak by ses popsal/a? (psychická i fyzická stránka)
Jak bych se popsala? Jsem asi na první pohled dost sebevědomá, co je uvnitř lidi nevidí. Vypadám o hodně mladší než jsem, což je někdy výhoda, tedy pokud si nekupuji víno, kdy musím ukazovat občanku. Po stránce fyzické? Jsem docela vysoká, ale cítím se pořád trochu jako prcek, mám na sobě ráda velké oči, lidi si jich často všímají a chválí mi je, akorát se z nich dá někdy vyčíst víc než bych ráda.

  • Jakým způsobem komunikuješ s ostatními lidmi?
Jak komunikuji s ostatními? Řekla bych hodně dobře. Moje sebevědomí je asi trochu rozpolcené - po stránce vzhledové si věřím minimálně, po té komunikační možná až moc. Ráda mluvím před kvantem lidí, jsem ta co baví společnost, jsem ráda středem pozornosti. 

  • Jak si myslíš, že by Tě popsalo okolí? (psychická i fyzická stránka)
Jak by mě popsalo okolí? To nevím, lidé mi občas říkají, že vypadám jako ten, co všechno hravě zvládne.... kdyby tak jen věděli :) 

  • Omezuješ se nějak v jídle nebo naopak? 
Jestli se omezuji v jídle? Asi ano, tedy spíš určitě. Přesně tak jak by měl každý člověk - necpat se na noc, nejíst jen prasárničky a starat se "co tam pošle". Možná jím i méně než ostatní, mám docela rychle plný žaludek. Ale hlady se rozhodně netrápím, jako jsem to dělala dříve.

  • Pokud jsi vegetarián (vegan), jaký je pravý důvod?
Jsem vegetarián. Od školy jsem brečela u masa, schovávala ho pod kaši a doma tajně sypala do koše sekanou, když se mamka nedívala. Nesnáším maso a ten pocit, že jim něco co dýchalo a myslelo. Veganství jsem zkoušela též, ale anorexie mi dost pokazila trávení, takže mi kopce zeleniny nedělaly dobře a navíc je to podle mě další úchylka. Představa že jsem na dovče v Alpách a neochutnám místní sýr, protože jsem vegan... ujetý! 

  • Omezovali Ti rodiče v dětství příjem nějakého druhu jídla (sladké, věci, které sami nejedli apod.)?
Jestli mě rodiče omezovali? Ne nikdy. Byla jsem vyzáblá a ládovala čokoládu jednu za druhou, doma se vždycky jedlo zdravě, ale to, co jsem baštila mezi tím, co mi dali doma.... v tom byla dost volnost. 

  • Byl/a jsi milované dítě ze strany rodiny?
Rodiče jsou rozvedení, takže nějaký problém tam byl.... ale oba se ke mně vždycky chovali hezky. S tátou nemám moc dobrý vztah. Je mi hrozně vzdálený, není člověk co dává znát emoce, ani jich asi moc nemá, já jsem úplný opak, takže tady je ta chyba.

  • Měl na Tebe někdo přehnané nároky?
Přehnané nároky rodiny nebyly vysloveny, nikdy. Ale visely ve vzduchu. Jedináček, chytré dítě.... měla jsem jen pocit, že se ode mě hodně čeká a sama od sebe doteď hodně čekám... takže je to spíš mnou :D

  • Měl/a jsi kamarády?
Co se týče kamarádů, měla jsem vždy dost neideální pocit, ačkoliv jsem komunikativní a v kolektivu se prosadím. Vždycky jsem chtěla být ta holka, kterou chce každý kluk, všechny holky chtějí mít vlasy a oblečení jako ona a je prostě skvělá... přesně to jsem nikdy nebyla a dříve mě to i trápilo...


Monika, 19 let, 165 cm, 106 kg

  • Jak by ses popsal/a? (psychická i fyzická stránka)
Po fyzické stránce se můžu popsat jako holka při těle. Někdo by použil obézní, ale tohle slovo nesnáším. Je to škatulka, ve které lidi vidí jen obrovské masy sádla a ty, kteří pořádně nedokážou, ani vstát v postele a to rozhodně nejsem. Po psychické stránce jsem introvert. Myslím si, že moje váha a to, jak mě lidi posuzovali a hlavně odsuzovali, tomu nejvíc napomohlo, ale když jde o virtuální svět, kde mě ostatní nevidí, právě v tu chvíli, tak jsem vtipná a upovídaná. Upovídaná i mimo to, ale jen tehdy, když jsem hrozně nervózní, tak nedokážu přestat mluvit. Přestanu mluvit a mám pocit, že pak oni začnou a budou mě urážet.
  • Jakým způsobem komunikuješ s ostatními?
Jsem ten typ člověka, který se dostane do společnosti vlastně kohokoliv, a sedím stranou a spíš poslouchám. Čekám na příležitost nebo téma, kdy bych se mohla chytit. Pak si stejně v hlavě tvořím rozhovory a zapojím se, až moc pozdě a cítím na sobě ty pohledy jakože “o tom se ale už nebavíme, víš to?“ Snažím se být komunikativní s reálným světem, ať už doma nebo se spolužáky, ale nikdy jsem to nezvládala, tak dobře, jak bych chtěla. Buď jsem začala patologicky lhát, abych u nich stoupla v ceně nebo radši odešla.
  • Jak si myslíš, že by Tě popsalo okolí? (psychická a i fyzická stránka)
Po psychické stránce mi lidé říkají, že jsem milá a fajn holka. Dokonce dobrá „umělkyně“, protože mě umění vždycky bavilo a kreslila jsem, skládala básně a psala (píšu knihu, kterou chci vydat) a celkově dost pozitivních věcí na moje vnitřní já, ale pak přijde ta fyzická část, kdy mě za zády pomlouvají, protože jsem tlustá. Většinou to začíná tou milostí a pak „jsi odporná“. Je to paradox a přemýšlím, jestli není lepší, aby si vybrali, než aby mi tak ubližovali lhaním do očí. 
  • Omezuješ se nějak v jídle nebo naopak?
Ještě v době na základní škole mi celkově bylo jedno, co jsem jedla nebo ne. Postupem času jsem ale začala sledovat ostatní, jejich stravování a návyky a až ke konci základní školy, kdy mi diagnostikovali diabetes, problémy se štítnou žlázou a ještě další věci, co jsou trochu víc soukromé a nechci to probírat, tak jsem se musela omezit. Ve všem. Musela jsem to udělat, ale na střední škole, kdy na mě byl vystavován obrovský psychický tlak, na který jsem nebyla zvyklá, tak jsem tajně začala jíst. Šlo o sladké, fast foody a dávala si doma víc porcí, než je zdrávo. Ale nikdo mě nezastavil. Člověk to potřebuje, když to nedokáže on sám. 
  • Omezovali Ti rodiče v dětství příjem, nějakého druhu jídla (sladké, věci, které sami nejedli apod.)
Vyrůstala jsem u prarodičů a to už tak nějak napovídá tím, že oni mě chtěli jako ostatní prarodiče rozmazlovat a kupovali mi sladkosti a další věci. Vždycky mi něco podstrkovali a dřív jsem si neuvědomila, že je to pro moje tělo špatné a nezdravé. 
  • Byla jsi milované dítě ze strany rodiny?
Nebyla. Spíš nenáviděná a nechtěná. Matka nebyla schopná jako feťačka se o mě postarat a otec, hned jak zjistil, že je těhotná, tak jí opustil. Byla jsem jedna z těch narozených po jedné zpackané noci. Nikdy jsem od nikoho z rodiny nezažila ten pocit lásky, ať tvrdili pravý opak nebo ne.
  • Měl na Tebe někdo přehnané nároky?
Je vtipné a zároveň smutné, že mě spíš podceňovali a řekli mi, že tohle nedělej, na tohle nemáš a tohle je špatně. Netlačili mě do ničeho velkého, protože si mysleli, že jsem moc hloupá na to to zvládnout to. Když šlo o přijímačky na střední školu, tak ze mě chtěli mít kuchařku, číšnici nebo cukrářku na nejhorší škole v okolí, ale já si vybojovala maturitní obor a tenkrát neměli moc daleko k infarktu. Pak když jsem skoro každý rok byla po nemocnicích a hodně chyběla, čekaly mě rozhodující zkoušky a jediné, co jsem slyšela, byly negativa a stejně jsem to zvládla. Nic se ale nezměnilo.


  • Měla jsi kamarády?
Na základní škole od šesté třídy jsem měla opravdu kamaráda. Mohla jsem mu říkat kamarád. Do teď jsme si blízcí, bydleme pár minut cesty hromadnou dopravou. Ale každý máme ten svůj život na konci střední školy a čeká nás vysoká a odpojíme se od sebe, i když oba chceme na stejnou vysokou do stejného města. Ale až cca tři roky zpátky jsem si našla dvě úžasné a inspirující osoby na netu. Což se může zdát hloupé, ale jsou moje podpora. Obě bydlí daleko, ale s jednou se vídám docela pravidelně, jenže mě mrzí, že tu druhou trochu odstrkuju, protože já jako člověk bez kamarádů bych si neměla totiž moc vybírat. Ale myslím si, že i když pro mě je rok 2016 tím nejmizernějším za poslední roky, tak si už měsíc a půl píšu s jednou skvělou holčinou a je šílené, jak máme pocit, že se známe věky, protože ona taky neměla lehký život, ale zároveň v sobě má ten optimismus, který mi chybí.


Tereza, 18 let, 180 cm, 65 kg

  • Jak by ses popsal/a? (psychická i fyzická stránka)
To je těžké říct, ačkoli jsem už nejspíš přes PPP přešla, v člověku to pořád zůstává a určitým způsobem ho to ovlivňuje. Doteď mám problém s přehnanou úzkostlivostí a špatně zvládám různé změny. Taky jsem dost velký perfekcionalista. Co se týče druhých, snažím se tu pro každého vždycky být a i když je to naivní, věřím tomu, že jednou se mi povede udělat (minimálně něčí) svět aspoň z části lepším. Po fyzické stránce jsem dost vysoká, bruneta, mám zelenohnědé oči. Co se týče postavy, nevím, jestli jsem ta správná osoba, která by tohle mohla popisovat :-D

  • Jakým způsobem komunikuješ s ostatními lidmi?
Komunikace s lidmi mi dlouho dělala velký problém, mluvila jsem jen s těmi, které dobře znám. Ale raději jsem vždycky všechno psala. Vadilo mi jet i v MHD, kde jsem byla sama, přišlo mi, že lidé na mě koukají, smějí se mi apod. Určitá forma sociální fobie. Občasné řešení jsem viděla v alkoholu, díky němuž člověk ztratí zábrany, což ale nebyla úplně nejlepší volba. Teď jsem v tomhle o dost dál, i když jsem před lidmi hodně nervózní, dokážu to ovládat líp. Problém mi dělá telefonování a mluvení v cizím jazyce.

  • Jak si myslíš, že by Tě popsalo okolí? (psychická i fyzická stránka)
Okolí mě vidí různě - jsou lidé,co mě nemají rádi, protože jim přijdu chladná, odměřená a arogantní (zřejmě ve spojitosti s tím, že jsem dlouho měla problém komunikovat s cizími lidmi). Když mě lidi poznají, většinou mě mají raději, než bych čekala a než by bylo nutné a vznikají z toho pak nepříjemnosti. Po fyzické stránce mi lidé říkají, že jsem hubená, to je klasika - ačkoli většina z nich o PPP nemá tušení.

  • Omezuješ se nějak v jídle nebo naopak?
Snažím se pořád najít nějakou rovnováhu a střed, abych nespadla ani na jednu nebo na druhou stranu, ale občas je to těžké. Snažím se jím střídmě sladké, nepiju vůbec coca colu a limonády (ale to proto, že mi to fakt nechutná). Také skoro nesolím. Žádná striktní omezení ale nedodržuju.

  • Pokud jsi vegetarián (vegan), jaký je pravý důvod?
Vegetarián ani vegan nejsem, měla jsem takové impulsy k vegetariánství v dětství, a i když maso příliš nemusím, občas si ho s chutí dám.

  • Omezovali Ti rodiče v dětství příjem nějakého druhu jídla (sladké, věci, které sami nejedli apod.)?
Výrazně omezené stravování jsem neměla nikdy, spíš takové to klasické - čokoláda až po obědě apod. Když se nad tím ale zpětně zamyslím, méně omáček a podobných věcí by asi neuškodilo.

  • Byl/a jsi milované dítě ze strany rodiny?
Byla a pořád jsem, ale občas se u nás objevily ošklivé hádky, které jsem jako malá moc nechápala a doteď je ve mně takový ten pocit, že "nesmím nikomu přidělávat zbytečně starosti".

  • Měl na Tebe někdo přehnané nároky?
Ano, já. Měla jsem poměrně liberální výchovu (což je podle mě správná cesta), ale veškerou cílevědomost apod. jsem v sobě vypěstovala sama.Víc než rodina mě asi ovlivnila škola.

  • Měl/a jsi kamarády?
Kamarádů jsem měla vždycky spíš míň, než víc a nikdy jsem nebyla taková ta oblíbenkyně co je pořád středem pozornosti. Možná i to byl jeden z impulsů k tomu, co se dělo později.


Kačka, 18 let, 170 cm, 71 kg

  • Jak by ses popsal/a? (psychická i fyzická stránka)
Psychická: totálně náladový člověk. Někdy jsem tak moc šťastná, ukecaná, extrovertní, ale z toho jsem najednou smutná, uzavřená, naštvaná a na nic nemám náladu. Fyzická: celkem průměrná holka, žádná krasavice, ale někdy jsem o sobě schopná říct, že mi to sluší. Nejsem úplně velryba, ale když se vidím vedle hubených holek (na fotkách, na videu, na tréninku - tanec), je mi z toho smutno.


  • Jakým způsobem komunikuješ s ostatními lidmi?
Zaprvé nesnáším telefonování. Osobní kontakt mi nedělá zas takový problém. Když mám ale jít něco zařizovat za cizím člověkem, něco o čem moc nevím nebo v čem se nevyznám, jsem z toho nervózní a radši bych byla, kdyby šel někdo se mnou a nadhazoval myšlenky nebo dokončoval ty moje.


  • Jak si myslíš, že by Tě popsalo okolí? (psychická i fyzická stránka)
Hodně náladová ale většinou pozitivní. Po fyzické stránce normální až hubená.
  • Omezuješ se nějak v jídle nebo naopak?
Mám 2 omezení. Jsem vegetarián a mám bezlepkovou dietu. Jinak se nijak neomezuju. Chtěla bych vydržet nejíst sladkosti a tučné věci, ale nemám na to vůli.


  • Pokud jsi vegetarián (vegan), jaký je pravý důvod?
Popravdě ano, tak trochu je to fakt, že bude míň věcí, které můžu jíst. Druhý důvod je, že jsem maso nikdy nejedla ve velkém množství, takže zase taková změna to nebyla. A za třetí, vadí mi prostě zabíjení zvířat. Oni tím trpí, lidi se k nim chovají hnusně a potom to většina lidí normálně s pochutnáním sní.


  • Omezovali Ti rodiče v dětství příjem nějakého druhu jídla (sladké, věci, které sami nejedli apod.)?
Ne. Jedla jsem normálně všechno. Pravda ale je, že jsme nikdy nejedli věci jako je tučné maso nebo příliš moc smaženého jídla.


  • Byl/a jsi milované dítě ze strany rodiny?
Ano. I potom, co se mi narodil brácha (byly mi 3 roky).


  • Měl na Tebe někdo přehnané nároky?
Ne.


  • Měl/a jsi kamarády?
Jo, skoro v každé skupině lidí, kde jsem se objevila (kroužky, sport, tábor), jsem si našla kamarády.

V případě, že jste článek dočetli celý, děkuji Vám za Váš čas a pokud máte jakékoli otázky ať už přímo na slečny, které odpovídaly nebo na mě, napište do komentářů či na nějaký z kontaktů, které najdete v horní liště. 


Všichni zde vystupují anonymně, děkuji, že jejich přání budete tolerovat a dotazy jim předáte skrze mou osobu.

číst článek


Není tomu tak dávno, co jsem na twitter a instagram umístila výzvu, pro lidi, kteří se prošli či procházejí poruchou příjmu potravy a jsou o tom schopni a především ochotni mluvit. Nečekala jsem takovou důvěru, kterou mi dvě desítky lidí poskytly jen jedním "ahoj", avšak té důvěry z jejich strany si vážím jak jen mohu. Sestavila jsem pro ně série otázek, které budu postupně publikovat. Porucha příjmu potravy není příjemné čtení, takže pokud se chcete pobavit, raději odkážu třeba na Saturnina.

Anorexie, bulimie, psychogenní přejídání. Tři složky spadající do této problematiky. 

Ten, kdo má anorexii, musí mít nutně 36 kg, musí to být pubertální slečna a jistě je i jinak vyšinutá. Neustále počítá, kolik toho může sníst, jak dlouho musí cvičit. Posedlá každičkým gramem na ukazateli váhy. Vlastně nikdy nejí.

Bulimička. To je opět slečna v pubertě. Bude trošku mišuge, prostě to nemá v hlavě v pořádku. Normální člověk by to přeci neudělal. Normální člověk by dobrovolně nevyzvracel tak dobroučký jídlo. Určitě vůbec neví, jak si ničí zdraví!

Přejídaj se jenom prasata. Tady je to v každým věku. Nezáleží jestli je někomu 15 nebo 50. Oni prostě nevěděj, kdy maj dost. By snědli guláš s dvanácti s talířem.

A kde je pravda? Úplně jinde. 

Anorexii v 99% procentech případů nepoznáte, s největší pravděpodobností ji trpí několik lidí ve Vašem okolí a Vy jste si prostě jen nevšimli, protože maj 70 kg a ne těch 36 a není jim jen 16 ale 28 nebo 70. Taky se neberou v potaz chlapci/muži. Jen se rozhlédněte.

Bulimie stejně tak nemá spojitost s věkem a taky ji v markantním množství případů na první pohled nejste schopni poznat. Opět se netýká jen pouze dívek/žen.

Člověk, který se přejídá, nemá nutně 100 kg. Záchvatovitým přejídáním může trpět 50 kilová drobounká dívenka. Avšak i osoba s nadváhou se nepřejídá pro zábavu.


Doufám, že nikoho neurazím, když tuto připravovanou sérii nazvu projektem. Projektem, který má za úkol zbořit mýty, hovořit o tématu, které je pro velkou část společnosti tabu, poukázat na aktuálnost těchto problémů, obeznámit s životními příběhy lidí, kteří si své vytrpěli a rádi by se s Vámi o své cesty tímto jen málokdy končícím peklem podělili. Nebude jich málo a ani se nedozvíte vše hned, ale uvidíte, že trochu toho čtení a čekání bude stát za to.

Dvě deka

12/25/2016



Není tomu tak dávno, co jsem na twitter a instagram umístila výzvu, pro lidi, kteří se prošli či procházejí poruchou příjmu potravy a jsou o tom schopni a především ochotni mluvit. Nečekala jsem takovou důvěru, kterou mi dvě desítky lidí poskytly jen jedním "ahoj", avšak té důvěry z jejich strany si vážím jak jen mohu. Sestavila jsem pro ně série otázek, které budu postupně publikovat. Porucha příjmu potravy není příjemné čtení, takže pokud se chcete pobavit, raději odkážu třeba na Saturnina.

Anorexie, bulimie, psychogenní přejídání. Tři složky spadající do této problematiky. 

Ten, kdo má anorexii, musí mít nutně 36 kg, musí to být pubertální slečna a jistě je i jinak vyšinutá. Neustále počítá, kolik toho může sníst, jak dlouho musí cvičit. Posedlá každičkým gramem na ukazateli váhy. Vlastně nikdy nejí.

Bulimička. To je opět slečna v pubertě. Bude trošku mišuge, prostě to nemá v hlavě v pořádku. Normální člověk by to přeci neudělal. Normální člověk by dobrovolně nevyzvracel tak dobroučký jídlo. Určitě vůbec neví, jak si ničí zdraví!

Přejídaj se jenom prasata. Tady je to v každým věku. Nezáleží jestli je někomu 15 nebo 50. Oni prostě nevěděj, kdy maj dost. By snědli guláš s dvanácti s talířem.

A kde je pravda? Úplně jinde. 

Anorexii v 99% procentech případů nepoznáte, s největší pravděpodobností ji trpí několik lidí ve Vašem okolí a Vy jste si prostě jen nevšimli, protože maj 70 kg a ne těch 36 a není jim jen 16 ale 28 nebo 70. Taky se neberou v potaz chlapci/muži. Jen se rozhlédněte.

Bulimie stejně tak nemá spojitost s věkem a taky ji v markantním množství případů na první pohled nejste schopni poznat. Opět se netýká jen pouze dívek/žen.

Člověk, který se přejídá, nemá nutně 100 kg. Záchvatovitým přejídáním může trpět 50 kilová drobounká dívenka. Avšak i osoba s nadváhou se nepřejídá pro zábavu.


Doufám, že nikoho neurazím, když tuto připravovanou sérii nazvu projektem. Projektem, který má za úkol zbořit mýty, hovořit o tématu, které je pro velkou část společnosti tabu, poukázat na aktuálnost těchto problémů, obeznámit s životními příběhy lidí, kteří si své vytrpěli a rádi by se s Vámi o své cesty tímto jen málokdy končícím peklem podělili. Nebude jich málo a ani se nedozvíte vše hned, ale uvidíte, že trochu toho čtení a čekání bude stát za to.
číst článek
...já vím, že to se mnou nemáš jednoduchý a někdy se chovám jako nevděčný fracek, ale věř, že si opravdu vážím těch krásných chvil, ať už ranní kávy nebo když usnu před čtvrtou ranní. Taky když u nás minulý týden poprvé sněžilo.
Za poslední rok se těch krásných věcí přihodilo dost, i když tedy těch špatných o něco víc, ale všechno to má určitě svůj důvod. Pokud ne, tak máš skvělej smyl pro humor.

Tento rok si přeju jen jedno obrovské přání, ale to ty víš. Taky jsem si ale dovolila pár materiálních věcí, bez kterých se můj život naprosto obejde a ani jediná z nich nevylepší jeho kvalitu, takže pokud budeš línej a nic z toho mi nedopřeješ, budu stejně šťastná jako teď, když Ti tento dopis píšu, ale s nadějí, že si z něj inspiraci vezmeš a přimhouříš oči nad mými omyly, Ti jej přikládám.

Tvá Pavlína


ZAVINOVAČKY
Jak tak stárnu. Ehm, pardon, dospívám, začínám přicházet na chuť troše té elegance a nadčasovosti, což tyhle šaty splňují s přehledem, jenže jsem ještě nenašla ty pravé, které by nestály všechny mé spořící prasátka, takže kdybys někde nějaké našel, určitě bych se nezlobila.


BATOH NA TOULKY A STĚHOVÁNÍ
Víš, že po maturitě se chci potulovat světem a stěhovat se do Prahy. No a jelikož nejsem troškař, kabelka mi na takový věci nestačí a opravdu těch 40 litrů na zádech potřebuju. Tenhle batoh je nepromokavej, bytelnej, váží jenom kilo a vleze se do něj jak celý můj šatník i se slonem, tak by dokonce vypadal dobře i jako obrovská taška v mý ruce v každý světový metropoli a stejně by mě podle něj mohli najít až se zatoulám někde v Kavkazu. 

RTĚNKY
Já vím, jsem uchyl. Na rtěnky. Ale jsem. Žádné množství není moc a všechno množství je málo. Ale když mně opravdu sluší. Nebo si to alespoň nalhávám, abych tím mohla ospravedlňovat ten arsenál, který už doma mám. Takže pokud budeš tak moc hodný, podpoř mě v tom rozmaru.


KVĚTY ZLA
Rok vydání 1947. Nejde sehnat, ani v obrázcích na googlu (pardon tedy za ten vodoznak). Jedna z nejvíce fascinujících knih a opravdu bych svou skromnou knihovničku o tento literární skvost se samotným Charlesem na přebalu, velmi ráda obohatila.



AKVAREL A PLÁTNA
Vrhám se zpátky ke své vlastní tvorbě. Umělecké, pokud to takto mohu nazvat. Vyzkoušela jsem už nespočet technik, různých šíleností, ale srdcovou záležitostí se mi stává akvarel. Možná je to ale jen jeden z mých dalších rozmarů, tak toho není ani třeba dbát.

A kdybych byla spratkem ještě větším (pokud to tedy ještě jde) můj seznam by skýtal další stovky knih, kávy z celého světa, hromady oblečení, které si na sebe vezmu stejně jen jednou,... ale čím jsem starší, tím méně po těch věcech prahnu. Mé priority se za poslední roky velmi změnily a i když by mi rtěnka udělala radost, za větší štěstí považuji svou rodinu, jejich zdraví a mé přátele.
Takže od tebe, drahý Ježíšku, si přeju jen to, ať mí blízcí jsou v pořádku, ať se jim konečně začne dařit, protože po těch nehezkých předcházejících letech si to doopravdy zaslouží a ať jim vyjdou jejich nejtajnější přání. 

Milý Ježíšku...

12/07/2016

...já vím, že to se mnou nemáš jednoduchý a někdy se chovám jako nevděčný fracek, ale věř, že si opravdu vážím těch krásných chvil, ať už ranní kávy nebo když usnu před čtvrtou ranní. Taky když u nás minulý týden poprvé sněžilo.
Za poslední rok se těch krásných věcí přihodilo dost, i když tedy těch špatných o něco víc, ale všechno to má určitě svůj důvod. Pokud ne, tak máš skvělej smyl pro humor.

Tento rok si přeju jen jedno obrovské přání, ale to ty víš. Taky jsem si ale dovolila pár materiálních věcí, bez kterých se můj život naprosto obejde a ani jediná z nich nevylepší jeho kvalitu, takže pokud budeš línej a nic z toho mi nedopřeješ, budu stejně šťastná jako teď, když Ti tento dopis píšu, ale s nadějí, že si z něj inspiraci vezmeš a přimhouříš oči nad mými omyly, Ti jej přikládám.

Tvá Pavlína


ZAVINOVAČKY
Jak tak stárnu. Ehm, pardon, dospívám, začínám přicházet na chuť troše té elegance a nadčasovosti, což tyhle šaty splňují s přehledem, jenže jsem ještě nenašla ty pravé, které by nestály všechny mé spořící prasátka, takže kdybys někde nějaké našel, určitě bych se nezlobila.


BATOH NA TOULKY A STĚHOVÁNÍ
Víš, že po maturitě se chci potulovat světem a stěhovat se do Prahy. No a jelikož nejsem troškař, kabelka mi na takový věci nestačí a opravdu těch 40 litrů na zádech potřebuju. Tenhle batoh je nepromokavej, bytelnej, váží jenom kilo a vleze se do něj jak celý můj šatník i se slonem, tak by dokonce vypadal dobře i jako obrovská taška v mý ruce v každý světový metropoli a stejně by mě podle něj mohli najít až se zatoulám někde v Kavkazu. 

RTĚNKY
Já vím, jsem uchyl. Na rtěnky. Ale jsem. Žádné množství není moc a všechno množství je málo. Ale když mně opravdu sluší. Nebo si to alespoň nalhávám, abych tím mohla ospravedlňovat ten arsenál, který už doma mám. Takže pokud budeš tak moc hodný, podpoř mě v tom rozmaru.


KVĚTY ZLA
Rok vydání 1947. Nejde sehnat, ani v obrázcích na googlu (pardon tedy za ten vodoznak). Jedna z nejvíce fascinujících knih a opravdu bych svou skromnou knihovničku o tento literární skvost se samotným Charlesem na přebalu, velmi ráda obohatila.



AKVAREL A PLÁTNA
Vrhám se zpátky ke své vlastní tvorbě. Umělecké, pokud to takto mohu nazvat. Vyzkoušela jsem už nespočet technik, různých šíleností, ale srdcovou záležitostí se mi stává akvarel. Možná je to ale jen jeden z mých dalších rozmarů, tak toho není ani třeba dbát.

A kdybych byla spratkem ještě větším (pokud to tedy ještě jde) můj seznam by skýtal další stovky knih, kávy z celého světa, hromady oblečení, které si na sebe vezmu stejně jen jednou,... ale čím jsem starší, tím méně po těch věcech prahnu. Mé priority se za poslední roky velmi změnily a i když by mi rtěnka udělala radost, za větší štěstí považuji svou rodinu, jejich zdraví a mé přátele.
Takže od tebe, drahý Ježíšku, si přeju jen to, ať mí blízcí jsou v pořádku, ať se jim konečně začne dařit, protože po těch nehezkých předcházejících letech si to doopravdy zaslouží a ať jim vyjdou jejich nejtajnější přání. 
číst článek
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)

Instagram: @mikolasek

© Pavlína Mikolášek.